Skromná poezie, když se nahromadí moc myšlenek. Ano, uznávám, že v některých jsou mé komplexy ale další jsou zas jen smyšlené.
Není to určené pro rodilé kritiky, pouze pro zábavu ve volné chvíli. 

Láska v dálce

Vzpomínat na tvé doteky,
Je jako házet kamínky do řeky.
Nevím, netuším co děláš,
Nebo jestli ke dnu též klesáš.
Polibky od tebe mi vítr vzal,
Jen kousek srdce zanechal.
Chybíš mi, ztrácím tě?
Naposledy to bylo v létě.
Doteky, polibky a obejmutí,
Tohle mi už jen vzpomínky zachytí.
Jak se vůbec máš?
A jak na mě vzpomínáš?
Chci tě vidět, toužím tě chytit,
Už jen chci tvé doteky cítit.
Je naše láska skutečná, jak jsme si přáli?
Nebo všechno zmizelo jen v dáli.. 

Sledování

Sledovat, jak v očích tvých je vidět sluneční jas,
a sledovat, jak vítr zdvihá tvůj vlas.
Sledovat, jak tvůj úsměv září v dáli,
sledovat, jak děti nechápou, proč by se tě báli.
Sledovat, jak něžné máš celé tělo,
sledovat, jak si kráčí, kam by se mu chtělo.
Sledovat, jak využíváš svojí ochotu,
sledovat, jak doma vaříš samou dobrotu.
Sledovat, jak srdce máš na správné straně,
sledovat, jak nikoho nevidíš marně.
Sledovat, jak mě ráda objímáš,
sledovat, jak mě nerada proklínáš.. 

Láska a obavy

Vykřikl bych, že miluji jen tebe,
aby to slyšelo i nebe.
Namaloval by jsem tvoje tělo,
jak by se mi chtělo.
Samozřejmě nápadně,
ale jenom po pravdě.
Všichni ví, že zelená je tráva,
a že ty jsi pro mě ta pravá.
Z mraků by jsem udělal srdce,
ale jenom pro tebe přece.
Bojím se jestli vrátíš se zas,
a jestli víš jaký pár je z nás.
Udělal bych ti snídani do postele,
klidně i odpoledne.
Kvůli tobě neklidný mám spánek,
když jsi ode mě tolik dálek.
Spoustu květů bych ti natrhal,
a postupně ti je posílal.
Mám strach že mě opustíš,
a z paměti mě vypustíš..
Straší mě sny samé,
že se ti něco stane.
Na světě jsi pro mě nejsladší,
a to mi bohatě vystačí.
JSI NEJKRÁSNĚJŠÍ ZE VŠECH HOLEK,
POSÍLÁM TI POLIBKŮ STOVEK!. 

Nekončící příběh

I přes spoustu příběhů,

ty jsi můj důvod k úsměvu.

S tebou bych si přál žít,

kvůli tobě přestanu i pít.

ty záříš samou rozkoší,

ale já jsem ten, co tě pokouší.

Tvé školní zážitky nejsou dobré,

probereme toho spolu hodně.

Své srdce chtěl bych ti darovat,

ale nevím, jestli se budeš radovat.

Posílám ti polibek,

ať máš hodně vzpomínek.

Oceán

Mrzí mě, jak je to teď mezi námi,

nechtěl jsem, vytvořit tyhle rány,
trápím se, že teď jsme oba sami.
Ignorovat to, co bylo denním zážitkem?

Nemůžu se smířit se ztrátou,
musím otevřít flašku, již pátou.
Nikdy jsem nepil, nutí mě trápení,
to alkoholové, radostné omámení.

Přestat myslet na dokonalost?
Hlavo zlá, mám na tebe zlost!
Prosím, ničí mě stav nouze,
přeju si vrátit čas, pouze.

Raději prožiju znovu ty nadávky,
příjmu k srdci všechny narážky,
jen když mi odpustíš, oceáne.
Co všechno máš ty, a já ne?

Se zmatenou hlavou, na zemi klečím,
s flaškou u postele, po nocích brečím.
Zase mám vzpomínky, hlavo zlá,
vždyť sama víš, že ona bývalá má!

Ve tmě ztracený, s rukou v pěsti,
vidím ženicha, vedle své nevěsty.
Ublížim ti svou ranou fyzicky,
i když to nevyléčí mě, psychicky.

Kašlu na to, je to beze smyslu,
věřil jsem, nočnímu výmyslu.
Nechám vás, buďte si spolu,
oceáne, přijmi mě na svém molu!

Pauza ve vztahu?

Že já hlupák nešťastně doufal,
a každým dnem, tě oslovit troufal.
Já tak marně v tom viděl jen pauzu,
teď už odcházím z jeviště, bez aplausu.
Prvním krokem já začal,
s trápením jsem ale nevěděl,
co bych si bez tebe počal..

Jenže vinu jsem celou dobu nesl,
a víš co ke mě osud přinesl?
Úžasnou novinku.
Počkej chvilinku.
Byl jsem tebou zrazen?
Jiným člověkem nahrazen?
Všechno si to dávno věděla,
ale přede mnou, si nic nepověděla.

Z očí mi trysknou slzy,
na těle a na srdci, mám jizvy.
Uvidíme se v pekle brzy?
Tady už nejsem chtěný,
co se mou nepřítomností změní?
Pochybuji, že tobě to bude vadit!
A o mé minulosti se budete bavit..

Tenhle nekončící pocit bezmoce,
když po prvním našem roce,
bylo vysloveno navždy.
Zvu tě,
můžeš být účastníkem vraždy.
Nepoznáváš mě? Nevíš kdo jsem?
To je od tebe milý pojem..
Ztrácím i sám sebe!

Konec všeho

Zapomenout na to, jaká jsi byla,
dělala si ze mě jen debila.
Zapomenout, na všechen darováný čas,
když jsem rozčesával tvůj vlas.
Když slíbila si, že vrátíš se zas,
s láskou a důvěrou, jsen ti věřil.

Srdce zlomené, mysl zmatenou,
ruce svázané, oči šli za tebou.
Nohy se nemohou dále hýbat,
ale navždy, se ti budou vyhýbat.
Seděl jsem mlčky, když si zpívala,

beze slov jsem sledoval,

když si po ránu u mě zívala.

Už jen fotky mi zbyly,
z doby, když jsme spolu byli.
Sedím na střeše s flaškou,
byl náš vztah pouhou fraškou?
Přiznávám, jsen už opilý,
ale bylo vůbec něco upřímný?
Nebo jsem fakt nebyl v plánu,
v tvém nasazeném elánu?

I když ublížila si mi Ty,
nejsem Ten, který dělá drahoty.
Klidně se já omluvím,
ale už nikdy, tě nespatřím.
Už cítím vánek ve tváři,
vidím světlo, přede mnou září.
Krok vedle, do právé strany,
a ukončím, všechny ty rány.

Pravda

Čtu to vůbec po sobě?
Proč vše beru tak osobně?
Je na tom někdo podobně?
Otázky, které jsou bez odpovědi,
vítej u zoufalé zpovědi.
Každý dává absurdní sliby,
každý dělá hloupé chyby.
Slibama jsem nesměle začal,
a s dobrou myšlenkou to načal.
Ale co? Dokonalý vztah?
Nejsem lží vrah..
Kašlu na ohrané nesmysly,
na ubohé výmysly..
Upřímně, já jsem ta chyba.
Vše je jen má vina.
Proč ne někoho jiného?
Ve vztahu, toho druhého?
Já to na začátku vytvořil,
a mysl si celou znetvořil.
I konec jsem já způsobil,
a trapně ho za sebe zahodil.
Mám city, nebo pocit viny?
Nenávidím sebe, a i své rýmy!
Schovávám se za falešnou pravdu,
jsem sám, ve společném hradu.
Býval to kdysi náš zámek,
plný zamilovaných známek.
Až teď je z ní princezna,
která je vysvobozená ze dna.
Já byl toho dna hloubka.
Házet špínu na jiné?
Samoto, vezmi si mě!
A nech prosím nevinné.. 

Zákazník na počkání

Dlouho jsem měl v hlavě zmatek,

v opuštěném srdci zanechaný smutek.

První odvážný krok byl úsměv,

který jsem proměnil ve svůj prospěch.

Našel jsem někoho, kdo mi pomáhá,

okouzlila mě ta její povaha.

S jejím smíchem jsem doprovázený,

a s láskou zase prozrazený?

Kaštanově vlasy má zbarvené,

jsou přes oči, nocí znavené.

Vedle ní se ze snů probouzím,

svou ochranu jí nabízím.

Přijdou myšlenky, jestli je to reálné,

když po jejím boku, je to tak úžasné?

Její tělo je tak půvabné,

ty oči, naprosto úchvatné.

Basníci mají jednu výhodu,

mohou si vymyslet svou příhodu.

Tyto verše, nemusí být skutečné,

ale vím, že láska tu bude věčně.

Tak nenaléhej, v klidu si užívej,

krásné zážitky, si v hlavě promítej.

Jsem pouhý zákazník na počkání,

životní úspěch, je vzácné dočkání.

I tak bude pro mě jedinou motivací,

nejsem nic víc, jen pouze stroj psací.

Duševně nepřítomen

Minuty, hodiny, čekal jsem i dny,

nevíš o tom, ale narušuješ mi sny,

a proto nevstávej, snívej dál se mnou,

zaženeme spolu tuto noc temnou,

než náš život, zas ostatní přepnou.

Čekám stále na zprávu od tebe,

ležím na zemi, dívám se na nebe,

dolejvám sklenici, pomáhá mi snít,

když zatím, s tebou já nemohu být,

doufám, že tě už brzy budu mít.

Tři roky vyhlížet tvůj úsměv,

byl můj jediný životní úspěch,

jen, ty nevíš, co k tobě cítím,

v tvé přítomnosti, jako hvězda svítím,

bezradně se z útesu řítím,

jen tak se s tím nesmířím..

Můj dopis zmizel jako tvá přítomnost,

nezadržení tě, považuji za neschopnost,

mít tě tak blízko, ale přitom na druhém konci,

já jsem vězněm na Měsíci a ty zas na Slunci,

prosím, buď ty na obloze má Andromeda,

jelikož tvá bezradná krása, mi spát nedá.

Nevím o tobě skoro nic, tak proč tohle tvořím?

Sedím tu sám, nalhávám si štěstí, čemu věřím?

Přál jsem si v mém životě nemožné,

a doufal jsem, že z tvé strany to bude totožné.

Ztrácím se ve víru čekání na odpověď,

tímto zakončuji, svou ubohou zpověď.

Zmizet jako dým

Prohrál jsem život na plné čáře,

v kouři, vidím siuletu tvojí tváře,

snahy mířit do výšin nebe,

mi pomohlo potopit na dno, sebe.

Jako ten dým, který se vznášel,

jsem silami daleko neazašel,

zmizel jsem.

Dotýkal jsem se ohně ledem,

bez křídel, jsem prolétal světem.

Co mě táhlo za tím temným světlem?

Kdybych to jen mohl vědět předem.

Splynout s proudem vody v řece,

avšak plavat druhým směrem přece.

Ale samo, šlo to tak lehce,

nejtěžší zkouška, to byla má lekce.

Mít zacpané uši, ale slyšet smích,

mít nahé tělo, ale necítit sníh.

Se zavřenými oči, vidět slova boží,

která se mi v hlavě dlouho množí.

Nohy chladné, i když je léto,

ruce svázané, co je to?

Zbývá mi už jen zpívat,

i když umím pouze zívat.

Únikové místo

Do výšin mířím,

myšlenky šířím,

bouřka mi bere dech,

radši mě na pokoji nech.

Musím být tady,

nevidět vady,

užívat si klid,

nevnímat lid,

a jen snít.

Co z toho budu mít?

Vnitřní uspokojení,

když dobře, tu není,

proč být normální?

To je jen věta formální.

Už cítím vítr ve tváři,

od hromů vidím záři,

je mi mnohem lépe,

když na kapky hledím slepě,

podlamují se mi nohy,

z hlavy vyrůstají rohy.

Jsem ve svém živlu,

v životě na jiném levlu,

alter ego se přepíná,

na novou identitu upíná.

Až tvá ústa zazívají,

vzpomeneš si co zažívají,

lidé v nesnázi..

Nejsou to vrazi,

jen se často mění,

bez svého jmění,

jdou napříč osudu,

už nedělají ostudu..

Večerní slabost

Každý můj verš,

je bolestí terč,

vydrž ještě chvíli,

už mi dochází síly.

Mlžný obraz světa

nastane odveta?

Zmatenost vkzřísí,

to, co žene se myslí,

napříč oblohou,

ženu se za svobodou.

Oni říkají slabost,

že je to má blbost.

Vítězství oči zahlédnou,

je na dosah, přede mnou,

proč se o tom bavit,

hlava už chce slavit.

Tělo je přesvědčené,

ústa nadále zamlčené,

oči, chcou být zamlžené.

Proč se tážu na svá slova?

Proč jsem v nocích jako sova..

Nedokážu hodiny spát,

a proto, musím stále psát.

Bezmyšlenkovitě vytvořit,

své srdce světu otevřít,

a smysl života, si ověřit.

Mít zas nad vlasy dým,

vrhat ve tmě stín,

už nevím, co s tím.

Stále nespím.

Ztracen

V mlze, v určitém pádu,

vnímám jen to co je vzadu,

světlo vidím na konci dýmky,

hlava vytváří staré snímky.

Jak jsem přišel o její přízeň,

a slabost, zahání má žízeň,

doprovází mě interpret,

když mám vypnutý internet.

Jediný životní krok,

trvá už další rok,

otázky typu proč,

mi zažehla louč,

která ve dne mrazí,

stará slova, mě mrzí.

Přichází úzkostná bouře,

plíce, jsou plné kouře,

vzpomínky zatemňují mozek,

vítej ve světě plném trosek.

Utápět se v tom samém,

když vyhasl ten plamen,

cigareto, spolu planem,

rakovino? Amen.

Duše se rve z těla ven,

nenachází ve mně sen,

který byl nadějí.

Věci se už nedějí.

Skrz mě necháš jít?

Nebo to mohu obejít,

s alkoholem to zalít,

a starosti tím zabít.

Napříč temnotou

Hudba, průchod pocitů,

vědět, že nejsi tu..

Vidět, svojí samotu,

prozřít skrz temnotu.

Ruce krvácí,

vzpomínky se navrací,

myšlenky se převrací.

Víte, co je mou prací?

Přimět ostatní k lepšímu,

předejít tomu sešlému,

pomoct i tomu přešlému.

Za světla i v denním šeru,

verše s sebou beru,

na deprese už se*u.

Chci být lucerna,

která vám ukáže prozření,

když máte podezření,

že je tma přišerná.

Než nebe zcela zčerná,

moje láska bude věrná.

Věř mi, nikdo sám není,

i když to ve vás pění,

po setmění,

se zas ukáže Slunce,

a bude to nová šance,

že nestanete se v psance.

Už mi věříš?

Bude mnohem lépe,

s kým se to měříš?

Že hledíš tak slepě.

Lidstvo

Radost s neprojeveným úsměvem,

radši plný FB s malým úspěchem?

Nohy bez pohybové funkce,

vzdělaní, píší bez interpunkce

Máme úplné a zdravé dlaně,

mobily, tak je využijeme na ně

Nekrvácí otevřené rány,

ale vzpomínky, které jsou s námi

Srdce plné lásky,

rakovina, hlava, žádné vlásky

Líh, utápí zlou náladu,

každý lok přinese jinou baladu

Žhavé kapky deště,

nejsi zvyklí ještě?

Bouřka plná slunečních paprsků,

dítě bez ochutnání pamlsků

Pouta ze stinných světel,

čtyřlístek je pouhý jetel

Kouř plný vodních krystalů,

myšlenky bez žalů

Oči plné slepoty,

tělo bez skryté nahoty

Životní sen bez dráhy k cíli,

vzdálenost k neurčité míli

Spánek se ztraceným probuzení,

život který už dávno není.