Sadistický psychopat

Už jako malý kluk jsem zvířata rád týral,

ještě jako dítě, jsem viděl, jak můj táta umíral.

Vidět utrpení, a bolest druhých mě naplňuje,

ale ten nádherný pocit se mi zvláštně popisuje.

Vidět řezné rány na těle druhého,

to je něco krásného!

Miluju jak se nůž prořezává kůží, po té masem,

začalo se mi líbit býti psychopatem.

Povím ti to jako umělec, ne jako vědec,

víš tvé tělo je plátno, a má zbraň štětec.

Ukončit jejich mizerný život pouhým bodnutím?

Neee.. Vychutnávám si to do posledního krve kápnutí!

Ďábelsky se usmívat na svou oběť,

směšné.. Nestihnou si sepsat závěť!

Vidět všechny ty vyděšené a ubohé tváře,

pomohu jim s úsměvem po nožem krvavé čáře.

Láska? Soucit? Pche, taková slova já neznám,

jedině chaos, strach a nouzi na vás chystám.

Kdyby jste jen věděli, co skrývá má půda,

byli by jste přesvědčení o tom, že jsem zrůda.

Tolik úžasných nástrojů a šikovných hraček,

pomůcky, kterýma vás rozdrtím do sraček.

Pochop to, do vraždy se hrnu vždy směle,

jsem psychopat v ještě krutějším těle.

Sadistický psychopat II

*Policejní výslech

Jak Jste mohl být taková zrůda?

Víte co nám odhalila Vaše půda?

Z vězení se už nevyhrabete!

Máte vůbec nějaké ponětí,

kolik Jste umučil obětí?

*Mrazivé pousmání psychopata

Všichni ty lidé, chtěli mou rukou zemřít,

snad jste si nemysleli, že se mi mohli vzepřít?

Vychutnával jsem si každý průřez jejich kůží,

raněná těla byla zahalena barvou krvavých růží.

Všech svých činů jsem si vědom, pouze v hlavě,

Duše? Nebo snad moje srdce?

Takové lži si o mě nemyslete hlavně.

Nic takového já neznám,

protože to už od narození nemám.

*Policista vzteky rudne nad klidem psychopata

Víte co? Já vás zničím.

Jako všichni ty nezvěstní se našli u Vás doma,

tak zde to patří mě, tohle bude pro Vás Sodoma!

Vychutnám si, jak se v cele budete utápět v depresi,

nyní se stanu já tou stvůrou, jménem Nemesis.

Budu Vám připomínat tváře těch mrtvých lidí,

a zjistíme, co Vaše oči potom uvidí.

*Stále klidná tvář psychopata s chladným hlasem

Musím uznat, že jste mě zaujal pane,

libí se mi, co vše Vás v hlavě napadne.

Škoda, že jsem Vás nepoznal kdysi,

když ještě ta těla u mě, ohlodávaly krysy.

Nezajímají Vás ještě nějaké podrobnosti?

Vím, že pro lidi jako jste Vy, to jsou odpornosti.

Tak proč si tady vzájemně mučení slibovat?

Když vás mohu naučit, si v tom libovat.

*Policista je bezmocný. Poznal, že je v pouhé hře

Každý 25. člověk je v určitém směru psychopat,

vím, že Vás už nemůžeme nijak převychovat,

ale udělám vše proto, aby jste si to odpykal.

Možná Vás donutím k tomu, aby jste vzlykal,

jako lidé, které jste z kůže za živa svlékal.

Sám jste už poznal, že mi dochází slova,

tak jen připomenu, mějte se tu jako doma.

*Psychopat stále nepřekvapený, s klidem

Vy jste mi ale zdvořilý pane strážníku,

až jste mi přivolal jednu nedávnou vzpomínku.

Projížděl jsem se ve svém autě po městě,

a srazil jedno nevinné dítě na opuštěné cestě.

Zahřálo mě to u srdíčka, jak bezmocně leželo,

a že jsem se vyhnul tomu, aby hlasitě brečelo.

V koupelně před zrcadlem, jsem zkoušel výraz,

jaký asi mohla mít jeho matka?

Když zjistila, jaký se stal nešťastný úraz,

toho malého spratka.

*policisté nevydrželi a zpacifikovali psychopata

Paranoidní porucha

Probudím se v posteli, vedle partnera,

byl tu se mnou, nebo se stala nevěra?

Myslím si, že by toho byl schopný,

určitě není stále tak moc hodný!

Upřímně, podvedl jsi mě někdy?

Nebo si na to mám najít svědky.

Kašlu na to, musím už jít do práce,

nebudu tím nadále čas ztrácet.

Při cestě do mě narazil jeden pán,

co jsem mu udělala? Proč to byl plán?

Neznám ho, co po mně chce,

vždyť mě stačilo obejít lehce!

Zavolám raději své kamarádce,

ona je můj dobrý poradce.

Jak se máš? Dnes si na mě čas uděláš?

Nemůžeš.. Tak si trhni!

Sakra, jak mi to mohla udělat,

a takhle hnusně mě podělat.

Určitě je s ostatními proti mě,

a ublíží mi v noci, po tmě?

Nemysli na zlé věci, si v práci,

kašli na to, všichni jsou zrádci.

Kolega se za mnou pousmál,

proč to proboha udělal?

Vždyť jsem jen v klidu seděla,

nebo jsem udělala něco, co jsem neměla?

Nejsem tu mezi nimi ráda,

už brzy na ně dojde taky řada.

Vtipy na mou osobnost?

Co je to za vaší ubohost.

Ať už jsem konečně doma,

a neprožívám tohle znova!

Schizodiní porucha

Odešli mi na onen svět všichni, kteří mi byli blízký,

z mého života zmizelo všechno, co pro mě bylo hezký.

Chovám se tak, jak si myslím, že je správné,

tak, jak je to pro citlivé mnohdy známé.

Snažím se cítit smutek,

je to pouze snaha, která ve mně vyvolá zmatek.

Neumím cítit to, co ostatní zažívají,

nedokážu vyslovit to, že je mi líto, když ostatní umírají.

Moje tvář je chladná, jako mrznoucí krajina,

mé rozpadající tělo zevnitř, mi přijde jako kravina?

Rád by jsem chtěl popsat city, které chceš slyšet,

rád by jsem vytvořil věci, které chceš vidět.

Přesvědčit tě, že za to už dlouhou dobu nemohu,

políbit tě, a naznačit, že ti v každé situaci pomohu.

Ty mi ale už nedokážeš věřit v tom, jaký doopravdy jsem,

když se na mě podíváš, myslíš si, že jsem jenom zlý sen.

Všichni mě posíláte urovnat si věci v hlavě,

ale vy nechápete! Že jsem na tom špatně..

Vůbec nevím, co přesně ode mě chcete,

tak víte co? Vy ode mě jděte!

Projevuje se emočním chladem, omezenou schopností vyjadřovat svoje city, lhostejností vůči druhým, samotářstvím, málomluvností, zaměstnáváním se vlastními fantaziemi. 

Anxiózní (vyhýbavá) porucha

Děsí mě, nemůžu být s nima,

bolí to, je to moje vina?

Trápím se, musím být sám,

je to něco, co dlouho znám..

Vadí mi ostatních společnost,

uzavírám se.. mám už zlost!

Nejde mi se seznamovat,

co když je budu otravovat?

Tak to radši budu držet hubu,

a v ústraní schovaný budu.

Veřejného výstupu se děsím,

několik nocí před ním, nespím.

Ta nervozita, tlukot srdce,

neovlivním to, nesu to těžce.

Ostatní mě mají za divného,

nechápou mě, prožívám něco jiného.

Je těžké popsat, jak se cítím,

když všechny okolo šťastné vidím.

Chtěl bych tak moc též,

ale tyhle slova, jsou jen lež..

Neodsuzujte lidi v rohu,

je to jako kdyby neměli nohu.

Můžeme se hýbat dopředu i dozadu,

ale je to jako při zpátečním dopadu.

Je charakterizována neustálým přesvědčením o vlastní nešikovnosti, nadměrným strachem z kritiky nebo odmítnutí, nechutí stýkat se s druhými lidmi, vyhýbání se práci, kde musí docházet k mezilidskému styku.

Pedofilie

Chtěl jsem se změnit,

ale ani to nemůžu zjemnit.

Ty choutky, touha po nich,

mám to po rodičích svých?

Snažil jsem se léčit,

ale.. budou stále svědčit,

že jsem prase.

Protože přijde to zase,

to vzrušení,

moje malé smíření,

s tím, kdo jsem.

Děti mě přitahují,

mou pozornost upoutají,

musím je vidět nahé,

zahrnout je svým blahem.

Nafotit si jejich těla,

tak, jak by vypadat měla.

Říkáte si, co z toho mám?

Že jsem v bytě stále sám?

Nee.. Přivedu si děti tam,

a teď povím vám,

jak to funguje.

Ono se to rýmuje,

ale kdo s tím souhlasí?

Děti vážně ne, když je to bolí,

je to mou slabou vůlí,

že je znásilním.

Moje slabost,

možná hloupost..

Nevnímám to, jiným jsem,

koho si dalšího pozvu ven?

Nebo půjdu vyhledávat na hřiště,

ach.. to nechám na příště.

Nyní je to mnohem lehčí,

pro mě tak moc lepší.

Stačí mi pouze internet,

líbí se mi stejný interpret,

A už chtějí setkání.

Dojde i na nechtěné svlékaní,

které mě uspokojí.

Kdo další mou touhu ukojí?

Úchil? Pedofil? co dál vymyslíte,

radši si hlídejte své dítě.

Protože rychlí zásun do mladých,

mi nedělá problém,

proto si všímej věcí svých.

Sexuální preference dětí před dospělými. Vyskytuje se téměř výhradně u mužů. 

Úzkosti

Strach, tlukot srdce,

prach, na ten se měním,

návaly horka se stupňují prudce,

moje tělo, je mým vězením.

Třesou se mi ruce,

nohy ztuhnuly,

už nejsem svůj vůdce.

Pocení, čelo je mokré,

focení, vážně je nutné?

Zvracení, velká nevolnost,

vracení strachu, další okolnost.

Bojím se vyjít ven,

hlava se točí,

už nechci být ten,

kterému to nestačí!

Ta bolest na hrudi,

je to, co mě budí.

Rychlé dýchání,

příčinou smíchání,

deprese a paniky,

návrat skeptiky.

Pociťuji jen zdání,

tohoto stavu?

Mám toho plnou hlavu,

sny už nejsou k mání.

Bojím se, ztrácím kontrolu,

nechci se proměnit v mrtvolu!

Vyběhnu ven, pomůže dým?

Proč se tohle děje i mladým..

Nádech vzduchu,

výdech kouře.

Uklidňuji se v duchu,

vůči psychické vzpouře.

Slzy tečou, nejde krok dál,

nedokážu to, co bych si přál,

takže budu ten, co jen stál,

společně s větrem vál,

a nekonečně dlouho, se bál.

Popis panického úzkostného záchvatu.

Obsese

Každé ráno si na postel sednu,
a než se vůbec na zem zvednu,
musím vstát vždy levou nohou,
co když bude dnešní den pohromou?
Vraťme se zpět do bodu nula,
nebo mě zítra postihne smůla.
Ne, raději do třetího bodu,
jelikož vycházím do posledního schodu,
vždy musí být liché číslo.
Aby mi vše dobré vyšlo,
nevzpomenu si, kdy to na mě přišlo?
Ach, na co všechno jsem dnes sáhnul,
co když na to někdo plivnul?
Bakterie, musím si ruce umýt,
jinak přeci mohu umřít!
Opakuj si hlavně, číslo liché, liché..
Nečistota, dostává se na mě tak rychle!
Ta myšlenka, co jsem to vůbec chtěl?
Asi zkontrolovat zámek, ano to bych měl.
Úzkosti, stále prožívám zmatenost,
prosím hlavo, už toho mám dost!
Pociťuji na sobě velkou zlost..
Neměl by jsem své tělo tolik hnát, kolik je? 

Nepotřebuji jít už spát?

Má mysl mě ale nenechá usnout,
její ovládání, už nemohu skousnout.
Ale nechci nic riskovat.  

Zvláštní porucha chování člověka. V určité míře se vyskytuje v každém z nás.

Ale abych byl ještě přesnější, není to přímo porucha, je to pouze reakce na myšlení, vjem člověka. 

Hysterie

Zkráceně u bláznivého úvodu,
vás zasvětím, do celkového původu.
Muž, který si musí vyslechnout záchvat,
byl včera jednoduše jen chlastat.
Jediný večer během roku nebyl s ní,
a že je v prdeli, to už dávno ví.

Pověz mi, kde si včera vůbec byl,
nebo to nevíš, a jsi takový debil?
Vždyť já se přeci snažila ze všech sil,
ale ty si mě i přes to všechno opustil?!

Na tomhle místě, ti mohu slíbit,
že jestli se ti znovu nebudu líbit,
tak se zabiju!
Jednoduše tvojí zbraň nabiju,
a náš společný byt krví zaliju!

Vše co jsem pro tebe každý den dělala,
když si přišel z práce, hezky tě přivítala,
a i tak vyslovíš konec?
Si stejný idiot, jako tvůj otec!

Nechápu tebe, a už ani svou rodinu,
přiznejte se, že mě nenávidíte na rovinu!
Stále jsem pro vás všechny jenom přítěž,
no zatleskej si, teď si tady vítěz !

Nikdo nikdy neocenil mou tvrdou píli ,
a zesměšňovali jste mě každou chvíli !
Všichni mi chcete jenom ubližovat,
přestaňte se ke mě už přibližovat !

Tak si odejdi, když já jsem ta zlá ,
omlouvám se za to, že jsem svá!
Jako by si ty byl ten dokonalý ,
co mi vždy všechno dovolí ..
Vypadni už !

Opravdu velké přehánění, psychické vydírání a neustálé podezírání.

Neurastanie

Život, nese únavnost,
mé tělo, má často dost,
skrz realitu a sny je most,
na kterém jsem uvízl.
Ostré světlo, vadí očím,
proto se raději otočím.
Určitý zvuk vadí uším,
protože ho hlasitě slyším.
To škrábání talíře,
je k nevíře!
Nebo křída o tabuli?
Chtějí aby mě zabili?
Mé smysly jinak vnímají,
mozkové buňky, rády snívají.
Odmítám, problémy řešit,
copak se budu stále ničit?
Někdy člověk musí zhřešit,
a ne každý den cvičit.
Problémy mě unavují,
můj organismus zpomalují,
už víte, proč se povaluji?
Potřebuji energii doplnit,
do "práce" se zas navnadit.
Hlava trpí bolestma,
pouze tma,
hloubka, beze dna.
Protivnost,
vlastnost mi určená,
povinnost,
je mi nevěrná.
Nesnesou přítomný pocit,
protože nechci,
a není v mé moci,
pomoci,
hlavě.
Zdravě,
se dá žít?
Tak proč snít,
a ve dne být,
sova.
Potom znova,
jako vlk,
na měsíc výt. 

Časté bolesti hlavy, vysoká unavenost, citlivost na světlo, změny teploty a hluk jim vadí též. 

Schizofrenie

Říkali drogy a fet, to tě bude bavit,

od té doby jsem se toho nemohl zbavit.

Přestal jsem v tento kritický čas,

když v mé hlavě objevil se hlas.

Provázel mě dennodenně,

neviděl jsem ho, byl stále ve mně.

Myslel jsem si, že to jsou jen účinky,

z mé často brané bylinky.

Po té jsem měl zjevení,

a došlo mi, že tohle sranda není.

Ten hlas měl i lidskou podobu,

viděl jsem ho jen někdy, na krátkou dobu.

Šla z něj často záře,

nebylo mu vidět do tváře.

Nikdo mi nevěřil, že on existuje,

nikdo netušil, jak mi vlastně je.

Často svou zmatenou řečí,

jsem ten, co po nocích brečí.

Chvěju se často v depkách,

při zjevených lebkách.

O sebevraždu mi nikdy nešlo,

tak kdy mě to sakra přešlo?!

Mám ze všeho strašný strach,

příjde mi, že se měním v prach.

Emoce mě rychle opustily,

a kamenný výraz mi nasadily.

Musím brát přehnaně moc léků,

vítej ve světě schizofreniků!

Všichni, co se mě teď báli,

mějte se, já mizím v dáli.

Už mě nikdo nemůže spatřit,

proč? Protože se od reality jdu uzavřít.  

Schizofrenie je duševní porucha charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně. Nejběžněji se projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarnímibludy nebo zmatenou řečí a myšlením. 

Maniodepresivita

Dnes se mám skvěle,

blbé kecy nosím u prdele.

Chci, aby každého okouzlil můj úsměv,

chci, aby každý viděl můj úspěch.

Je mi krásně do zpěvu,

vyhýbám se každému hněvu..

Přišel zase večer s tmou,

bohužel i s bipolární poruchou.

Všechno dobré už ode mě uteklo,

a tyhle zlé věci do mě zaseklo.

Nálady se mi střídají,

a v mé psychice se skrývají.

Jednou mě udělají šťastným,

po druhé zase přešlým.

Někdy se mi mění nálada ve dne v noci,

někdy mi není žádné pomoci.

Jsem vyvrženec z kolektivu,

vidím svět jako jinou perspektivu.

Nevím kdy mě přepadne deprese,

nevím, jestli se už hlava přes to přenese.

Když jsem šťastný, ostatní mě mají rádi,

když jsem v nejhorším, tak nejsou žádný kamarádi.

Mám tohle těžký, nemůžu nic dělat,

mám v té depce, sobě něco udělat?

Náhlé změny nálad. Jednou se máte neskutečně dobře a po druhé upadnete do depresí.

Deprese

Často nemám na nic náladu,

tak proto vám sdělím svou baladu.

Jsem tak často v prdeli,

že nepomůžou prášky, co jste do mě narvaly.

Nechlastám pro svoje potěšení,

protože jinak mi prostě líp není.

Stačí už jen narážka na mou osobu,

a změním se na tuhle podobu.

Vidím všechno jen černě,

cítím se na tomhle světě marně.

Co by se stalo, kdybych se zabil?

Byl by tu někdo, kdo by mě pohřbil?

Nebo jsou všichni jen náhražky,

a jsou taky už na prášky?

Proč mě nic nebaví, a všechno mě sere?

Kde se ve mně, všechna ta zlost bere?

Ostatní se baví na můj účet,

a já stále můžu jen mlčet.

Nikomu se mi věřit nechce,

protože mě každý zklame lehce.

Do všeho dávat naději a radost?

Prosím vás, co je to za blbost?

Slzami jen vypouštím svůj strach,

divím se, že ze mě ještě není vrah.

Jsem už jen já se srdcem uvězněným,

a se svým slabým tělem zjizveným.

Ruce svázané chybami a lestí,

nohy chycené minulostí..

Deprese II

Ty stinná pouta,
mě lákají,
abych potají,
nasedl do auta,
a při odbití zvonu,
narazil do stromu,
a tím velkou pohromu,
způsobil.
Jsou ze stinných světel,
chtějí abych letěl.
Čtyřlístek je jen jetel,
stalo se, i když jsem nechtěl.
Tma, chytla mě za nohy,
nasadila ďábelské parohy,
a vyvedla mě na hory,
abych skočil?
Zoufalství, drží žiletku,
jako při prvním prožitku,
mi radí,
po ruce krvavou cestu,
nahradí.
Bezmoc, chce jen pít,
věří, že tak bude líp.
Radost, není smyslem mým,
chce už jen v plicích dým.
Úsměv, přeměnil se v pláč,
haters,
nemáte zač.
Sny se rozplynuly,
jako by byly z kouře,
po nich přišla bouře,
kéž by mi prominuli.
Myšlenky mě pohřbily,
když se zlobily,
tak mě zlomily,
a tím? Zabily.

Anorexie

Beru prášky na zhubnutí,

do doby, než se mé tělo zhroutí.

Okolo mě jsou všichni hubení,

já stále nejsem, můj názor se nezmění.

30 kilo je pro mě stále moc,

anorexie, to je moje nemoc.

Ani pobyt v nemocnici,

nezabránil mojí váhové hranici.

Všude na sobě cítím obezitu,

i když si ostatní myslí, že není tu.

Anorexie se stala mojí kamarádkou,

jedině ona, je mou návykovou látkou.

Nikdo mi mou tloušťku nevěří,

a jejich těla, se stali mými soupeři.

Prosím, potřebuji jen pochopení,

a budu mít menší trápení.

Na kecy, ať neblbnu a prostě žeru,

nemůžu, na tohle vám prostě seru.

Doktoři se mnou nic nezmůžou,

jen uměle, na pár dnů mi pomůžou.

To šílené hubnutí, je i tak pro mě málo,

doufám, že mi to úsilí, za to stálo..

Anorexie spočívá v naprostém odporu pacienta k jídlu. Dělá se mu špatně nebo se neustále cítí nehladový. Situace může vést až k podvýživě a k dalším problémům spjatým s hladověním. 

Bulimie

Mezi anorexií a mnou je rozdíl,

sdělím vám svůj drsný podíl,

na těle člověka.

Přežíráním to vždy začne,

a co si potom moje mysl počne?

Budu tlustá!

Mám pocit viny,

musím zavřít ústa,

a zadržet i sliny!

Honem, než se objeví špeky,

potřebuji nějaké léky.

Projímadlo?

To by mohlo pomoci,

zbavit mě té bezmoci.

A dost, takhle to dál nejde,

nikdy mě to nepřejde..

Zase se nesmyslně přejím,

ano já to dlouho vím!

Takže zavedeme cvičení,

a pod svoje kosmetické líčení,

skryjeme vrásky.

Ne, oni nejsou z lásky,

stárne mi kůže,

je to z vyvolávání zvracení?

Nejsem v depresi z muže,

jen.. je tu zase to vracení,

provinění,

že sranda to není,

a tělo mé se mění.

Ke cvikům přidáme i hladovku,

aspoň ušetřím nějakou tu stovku,

a koupím si něco na sebe?

Zase jsem se přežrala,

nic se na mě nevejde!

Snahu jsem si pos*ala,

na ničem jiném nesejde!

Pouze já a moje tělo,

i když se mi nechtělo,

mnoho jídla je zase ve mně.

A je to tu celé znovu,

zastoupila jsem sovu,

v noci jsem vzhůru,

zažívám noční můru,

jídlo zpět vracím,

na duši krvácím,

zase zvracím.

Jedna z poruch příjmu potravy, stejně jako anorexie. Spočívá v záchvatovitém přejídání a snaze tomuto čelit - úmyslným vyvrhováním potravy, ale také vyvoláváním průjmu, užíváním anorektik či jiných látek k hubnutí se snahou, aby postižený netloustl.

Amnézie

Čekal jsem, nic známého nenašel,

doufal jsem, nikdo nezašel.

Brečel jsem, podpory se nedočkal,

Snažil se, a bolest získal.

Ruce, kdysi bývali zdravé,

nyní jsou od ran krvavé.

Proč to takhle dopadlo?

Jak mě něco takového napadlo?

Nešlo to jinak, mrzí mě to,

udělal jsem to tak, ničí mě to.

Nechci se soustředit na utrpení,

ale nedočkal jsem se varování.

Přepadlo mě to, zničeho nic,

ztratil jsem zbytek sebe, nemám už nic.

Vzpomínky se mi ztratily v hlavě,

proč, jsem na tom tak marně?

Ublížení mi paměť nevrátí,

jen můj život ještě víc převrátí.

Probudím se, je to tu znova,

spal jsem tvrdě, nebo jsem jako sova?

Netuším, už nic nevnímám,

ve svojí mysli, zas nic nemám.

Co bylo včera?

Co se dělo kolem večera?

Pamatuji si jen bolest, zaskočení,

pokus o život ukončení..

Byl to sen, nebo snad dávná minulost?

Nepamatuji si to.. mám z toho zlost!

Prosím, chci si pamatovat,

na ostatní znovu vzpomínat.

Nechci žít takhle opuštěný,

když v mé hlavě nikdo není..

Demence

Se strachem probuzený ve tmě,

zjišťuji, co se děje ve mně.

Dochází mi to pomalu, už to skoro vím,

já jsem se stal hloupým!

Lidé se na mě dívají ze shora,

jako kdybych byl nějaká potvora..

Proč mě neberou takového, jaký jsem?

Proč si myslí, že jsem dement jen?

Vždyť platí, že pro hloupého každý hloupý,

ale je šance, že se mi inteligence ještě vrátí?

Jak bloudím v hlavě, tak i u sebe doma,

ztratil jsem i pameť na rodinu, znova.

Zapomínám na svou osobní hygienu,

už se nedokážu ani sám oblíct, ale kvůli čemu?

Přišlo to snad s věkem?

Nebo co se to děje s dnešním světem?

Nevím, kdy se mé tělo paralyzuje,

ostatní neví, co se mi před očima vyskytuje..

Pláču, jsem hrozně zmatený,

jako kdybych byl v srdci raněný.

Když se procházím, hrozí mi pád,

už nevím, jestli sám dokážu vstát.

Můj mozek se mi každým dnem více rozpadá,

moje tělo jistým krokem, do bezmoci upadá..

Prosím vás, s úzkostí se probouzím každou noc,

já nutně potřebuji jen vaší pomoc..

Sen nebo realita?

Jsem si jistý svým vědomím,

že tohle je život můj,

tělo mé není v bezvědomí,

a já jsem stále svůj.

Však realita je s přirozenými jevy,

s veškerou dokonalostí,

mám přece velké objevy,

nic mě už neobelstí.

Nemohu si zpříjemnit pobyt,

ve světě iluzí,

upřímně se nebudu zlobit,

když se tělo pomalu probouzí.

Byl to pouhý sen,

který byl tak skutečný?

Nebo jsem realitu nevnímal jen,

a jsem vězeň věčný?

Nelíbí se mi ani trochu tady,

určitě teď zle sním,

kdo by chtěl vidět své vady,

když pouze spím.

Těžké na pochopení tento stav,

snažím se přesvědčit sám sebe,

jsem stále plný snah,

abych okusil trochu nebe.

Je možné v něm lítat,

můžeme, když budeme chtít,

stačí jen lépe vnímat,

a přestat v úzkosti hnít.

Se svými nejbližšími tu být,

užívat si krásné stavy,

všechno co si přeješ mít,

už nikdy nedostaneš z hlavy.

Vše, co Vy vidíte,

je jen noční můra,

tak až se probudíte,

zjístíte, že nejsem stvůra.

Stačí jen ukončit svůj život,

který tady smutně trpí,

a zažívat stovky příhod,

když vaše mysl, nespí.

Předvedu Vám malou ukázku,

když dýchání visí na vlásku,

jako z černobílého obrázku,

oběsím se na provázku.

Probudím se, vím to,

můžete to udělat též.

Selhal jsem, ale čím to?

V mé hlavě byla jen lež.

Já byl probuzený,

nenastalo znovuzrození.

Mrzí mě to,

počkám na tebe, zlato.

Nedokážete rozeznat, zda spíte a všechno okolo se vám zdá, a nebo to je vše realita.

Insomnie

Práce, velká míra stresu,

mě dostane zas k útesu,

přemýšlejíc, zda to snesu,

a co si z toho přinesu?

A ke všemu tomu,

deprese přijdou domu,

a uléhat do postele?

Vedle svého přítele,

spánek - mstitele.

Těžce se mi usíná,

hlava se nevypíná,

stále přemýšlí.

Oči ve tmě znavené,

do ruda zbarvené,

vzpomínky nejsou ztracené,

tělo je už zdrcené,

potřebuje spánek!

Je nutno vnitřního klidu,

protože už není vidu,

a sny na mě čekají?

Snad se s myslí potkají,

a už žádné potají,

doktoři se zas poptají,

jaká byla noc..

První probuzení,

další odsouzení,

k pomalému usínání.

Než bude vidět svítání,

a budu muset jít,

chci ještě chvíli mít,

a trošku snít.

Druhé probuzení,

odpočinek už není.

Pocity se mění,

je čas vydělat jmění,

už to ve mně pění.

Je však moc brzy,

jsem zvyklá,

i když byly mrazy,

na pár hodin navyklá,

už několikátý týden.

Postrádám relax,

tělo je ochablé,

ne-li na kost vyzáblé,

k posteli nevázané.

Problem s odpočinkem?

Ano prosím.

Jak dlouho spíte?

Tři hodiny, zbytek stojím.

Proboha, jak se cítíte?

Jak myslíte?

Brzy se zhroutíte,

tyhle prášky skousněte,

a v klidu zaspěte!

Trpíte nespavostí. Těžce se vám usíná, časně ráno se probudíte a další pokusy o zaspání nejsou možné.

Hypersomnie

Cit pro vnímání,
večerního stmívání,
už vypršel.
Poslední mrak vypršel,
dešťovou vodu,
a vidíte shodu?
Už nemá nic,
ani málo ani víc,
nahradil ho měsíc.
Se svým stříbrným prachem,
mé pocity zalil strachem.
Život jako takový, kde je?
Proč se mi ve snech směje?
Pohltil mě svou mocí,
nyní už stou nocí.
Sen, vidiny fantazie,
vysoká tráva, plazení zmije,
kdo ty rány smyje.
Je jen práce, po ní spánek,
není práce, tvář cítí vánek.
Reálný svět je už nahrazen,
s vypnutou myslí nasazen,
snad už nejsem blázen.
Tolik únavy snad není možné,
v blízkosti to nikdo nemá totožné.
Však uklidňující pocit,
zavřít oči a skočit,
do hlubokých iluzí.
Hodiny tak rychle plynou,
čí to může být vinou?
Dostanu se z toho vlastní silou,
nebo mě se záchranou minou,
vlastní ospalé myšlenky.
Svět za zrcadlem,
žebřík do nebes s madlem,
stoupání do výšin,
ochablé zvuky slyším.
Malá naděje, povzbuzení,
přišlo konečně probuzení,
na několik minut.
Po té?
Zas sněním ovinut. 

Můžete spát 12-24 hodin vkuse.

Noční děsy

Výkřiky, hlasitý pláč,
je to nemilé páč,
si ráno nevzpomenu,
co byl ten noční děs.
Slýchám hrůza a běs,
takže co to bylo dnes?

Bratr vypráví

Se strachem sis sedl,
a velmi zle sis vedl,
když jsem tě probouzel.
Pomocnou ruku ti nabízel,
ale ty si mě nevnímal.
Reality sis nevšímal,
a stvůry jsi proklínal.
Stále nevíš oč se jedná?
Byl jsi totálně mimo,
nic jsi neříkal přímo,
jen křičel, ať tě nechám být,
že ty k východu musíš jít.
Děsil jsi mě svým chováním,
když zmínils nožem bodání.

Je mi líto, nic nevím,
snad vše zlé zaspím,
a noční děsy zastavím.
Dnes se už neboj,
protože jediný boj,
mě čeká se školou,
už ne s potvorou,
ve snech zmíněnou.
Takže s roletou zatměnou,
pojď už spát,
nemáme se čeho bát.

Téže noci chvíli po usnutí

Bratr z postele vstal,
s panikou pobíhal,
ale přitom, stále spal.
Když ho otec posílal,
zpět do postele,
rozbrečel se.

Po 10 minutách dění,
už nebyl ve zlém snění.
Zas neví, co se stalo,
co to všechno znamenalo.
Jen mě to horor připomínalo,
a v jednom pokoji s ním nebudu!
Ne, že by dělal ostudu,
ale sám se bojím toho světa,
že příště mě, čeká odveta.
Nechci to zažít!

Noční děsy se objevují v první fázi spánku. Můžete splašeně po pokoji pobíhat, nebo strachy křičet. Avšak vše, když spíte. Noční děsy si z většiny pamatovat nebudete narozdíl od nočních můr.

Cotardův syndrom

S novým prozřením do jiného světa,

jsem neviditelný, už dlouhá léta.

Ostatní mě nemohou vidět,

mé tělo už začíná smrdět.

Proč ale?

Jsem si více než jistý prozatím,

že jsem mrtvý.

Ale co s tím?

Jak to ale ukončím?

Postačí, když z budovy skočím?

Tolik otázek, bez odpovědí,

ostatní dělají, jako že to nevědí.

Jejich přítomnost mě zlobí,

připadám si jako zombie.

Při pohybu ledového těla,

nejsou játra tam, kde by měla.

Ztratil jsem je s ledvinami?

Jako bych je vyhodil s novinami.

Tělo bez duše, lásky k lidem,

chci se spokojit s věčným klidem.

Vyhlížím ten život na ulici,

doma jediné světlo mám v lednici.

Tma. Nic už není tak pestře zbarvené,

možná jsou jen mé oči znavené.

Z vidin toho, že jsem ten smrdutý zombie,

kdo mou kletbu zlomí?

Třeba mi znovu zabití napoví,

a v pekle mi už odpoví.

Nevyhledávám hodného skauta,

a nechávám se přejet od auta.

Já nebyl mrtvý.

Choroba, při které je daný člověk přesvědčen, že je již mrtev.

Prosopagnosie

Nevěděl jsem, co se děje,

nepoznával jsem obličeje.

Nerozeznat ani svou rodinu,

u oběda,

v polední hodinu?

Podle jedné věci vím,

před kým stojím.

Když tvář se mu sjednotí,

a mne slepota pohltí,

vodítko je účes.

Manželku po nocích mrzí,

že ani neznám její rysy,

mě zas ve tmě mrazí,

když selhávají mi smysly.

Jsem z toho též zdrcen,

oči mě zklamali,

čím jsem to strůjcem?

Myšlenky se zlámaly..

Napovídají mi jen vlasy?

Jaké to jsem sakra rasy!

Ne, nemám to od narození,

musí to být to znovuzrození..

Ten dávný úraz hlavy,

nepoznávajíc blízké davy,

ten mi to způsobil!

Já jen abych zapůsobil,

šlápl jsem na plyn.

Už jsem jen plný vin,

s ústy bez slin..

Prosím, chci vás vidět,

ať se nemusím stydět.

Při této chorobě osoba nedokáže rozeznat obličeje ostatních. Poznává své blízké pouze pomocí vlasů, nebo jejich chůze.

Aphantasia

Nedokázat si nic představit,
svou kreativitu vám vystavit.
Jaké to je přemýšlet a snít?
Jaké to je cíle naplánované mít,
už mi mozek musí přestat hnít,
a rozzářit se v slepé mysli,
fantazie s iluzí přišli.
Umět přenést myšlenky na papír,
jsem snad jako vampír ?
Mrtvý.
V hlavě mám ceduli stop,
všechno další zmizelo beze stop.
Vzduchoprázdno, jediná zmínka,
musím zasadit nová semínka?
Vyroste v psychice nový strom,
do kterého udeří hrom,
uslyším dálný zvon,
a po slepotě nebude shon?
Jenže co bude potom,
až se vysazený strom zřítí,
a poslední svetélko nesvítí,
bude opět černá díra.
Jako celá moje víra,
být na chvíli normální.

Vesmíre, ukážeš mi cestu?
Nasadíš mi reflexní vestu,
a přivedeš ve tmě k městu,
plného nadějných představ.
Už jen doktore, hlavu mi sestav,
u zákeřné stopky nestav.
Slyším nový hlas,
Objevuje se jas.
Prozřel jsem.

 Neboli " Mind blind ", je porucha, při které osoba nemá vůbec žádnou představivost.

Hyperthymesia

Zasloužím si medaili,

protože všechny detaily,

ze života,

jsou v mé hlavě.

Hlavně,

i ta žebrota,

skrytá v srdci,

při světelné noci.

Za mě,

bylo rozhodnuto,

myslí posunuto,

vše dozadu?

Při dopadu,

na tvrdou zem,

pamatuji si jen,

ehm.. Úplně vše?

Ostatní ztrácí paměť,

ale já první mše,

a snad i závěť,

si pamatuji a pamatovat budu.

Až tady sám zbydu,

nechci vidět podrobně,

zbytky vzpomínek,

po domě,

kde vyhasl plamínek.

Životní etapy,

všechny stereotypy,

jsem dosti starý.

Proč ten pravý,

jsem zrovna já?

Jeden z dvacetipěti,

dědů,

vševědů.

Narození,

přesný datum,

znovuzrození,

k posledním zvratům,

odcházím ke svým bratrům.

Na světě je známých pouze 25 lidí, kteří mají tuto chorobu.
Tato choroba umožňuje pamatovat si každý detail vašeho života.

Patologický lhář

Co ze všech lží mám,

proč pravdu nikomu nedám,

a v naivitě vás nechám?

Proč, to je dobrá otázka,

snad bude stačit ukázka,

že tohle všechno není sázka,

ale procházka,

mou jinou myslí.

Jste závislý,

na tom svým hradě,

na pravdě,

přitom každé tvrzení,

je lež.

Jsou jen otravná veš,

patří do vězení.

Ale při mém sezení,

do jiného úhlu svezení,

ostatních.

Náhradních,

pokřivení skutečnosti,

prahnou po dobrosrdečnosti.

Jsem králem,

málem,

i všemocným vůdcem,

všech žen svůdcem.

Jsem nejbohatší,

nemám peníze,

mám nejradši,

když to neví se.

Všechny malé kecy,

jsou ukryté v kleci,

do jedné velké lži.

Všechny ty polopravdy?

Jsou doopravdy,

často využívané.

Jsou součástí života,

i když jsou jako žebrota.

Normální lháři často využívají lži pro to, že výsledek jim bude prospěšný. Potom můžeme lhát kvůli někomu, protože víme, že by mu pravda moc ublížila. Ale tito lháři, lžou každý den a využívají své lži, i když z toho nemají vůbec nic.. 

Hypopituitarism

City. Co je to cítit?

Jsem lampa,

která neumí svítit,

oheň, který vznítit,

se nikdy nedokáže.

Jaká šipka,

mi směr ukáže?

Chřipka,

bez onemocnění,

takové je citové snění.

Změní,

se to vůbec někdy?

Nechci kráčet všemi směry,

jen ne kupředu.

Bez sebemenšího rozhledu,

do ostatních srdcí,

život,

mi úder vrací.

Vysněná láska do smrti,

jakoby myšlenky byly škrti,

a nechtěly mi darovat,

štěstí?

Kdo mě bude milovat,

když nabídnu,

jen ruku v pěsti..

Radost, jen přehlídnu,

nebem? Neprolítnu.

Romantika, při západu slunce,

princezna při nasazené korunce,

stane se ze mě?

Zářivé světýlko ve tmě,

mine mě letmě,

a svítí někomu jinému.

Asi tomu zdravému,

milování věrnému.

Čekám,

třeba prozřu?

Klekám,

když oči zavřu,

a prosím.

Onemocnění, které lidem neumožňuje cítit lásku.

Capgrasův syndrom

Potřebuji znát pravdu,

než způsobím vraždu,

v tom novém podniku,

plném známých dvojníků.

Nejsou to ti, které znám,

zbyl jsem tady už jen sám.

Musím se je vydat hledat,

a na falešné rady, nedat.

Zatím mohu věřit jen sobě,

jako na Zemi jediné osobě.

Všichni, jsou nahrazený,

jejich tváře, jsou prozrazený!

Mysleli si, že mě přelstí?

jednomu, jsem dal pěstí.

Dělal, jako že o ničem neví,

však vím, že od sebe to nepoví.

Musím ho mučit, kde jsou přátelé,

nebudu na něj brát zřetele.

Nechci být už opuštěný..

Podíval jsem se do zrcadla,

a hned panika mě popadla!

Nebyl jsem to já!

Celý časoprostor se změnil,

a můj obličej celý vyměnil?

Ne!

Už ani zrcadlu nevěřím,

a raději si to prověřím.

Znovu, celé od začátku,

kdo za to může,

už od celého počátku?

Postihnutý je přesvědčený o tom, že jeho nejbližší byli vyměněný za identicky vypadající dvojníky. Svůj život tráví tím, že hledá pravé osoby ve svém životě. 

Syndrom Petra Pana

Stále nesmířen s dospělým věkem,
stále chci řešit problémy brekem?
Vždyť 30 let vnímaný světem,
a i tak schován před svitem,
slunečních paprsků.
Rozbřesků,
důležitých rozhodnutí,
která tě chytnou a zarmoutí.
Snaha to nechat bez povšimnutí,
mé partnerky,
ne takové amatérky.
Všechna zodpovědnost je na ní,
u mě nemůže být vše k mání.
Vlastní syn je jako kamarád,
kterého mám však tuze rád.
Nesmí ve mně vidět vzor,
když ke všemu mám vzdor,
a jediným soupeřem je čas.
Po té dosáhnutá dospělost zas,
jak toto přejdu dokonale a snáz?
No jako dítě!
Je to jednodušší, to snad víte,
po obědě jen v klidu spíte,
a neřešíte peníze, účty,
protože bez vší úcty,
přijde radosti tucty.
Jednoduché myšlení,
sem tam vymýšlení.
Ostatní vrstevníci dospěli,
copak si nevzpomněli,
jak jsme chodívali pít,
a chtěli se s ostatními bít?
Chybí mi..
Nedokážu si s nimi rozumět,
i když stačí tak málo,
a to mému myšlení porozumět.
Bude to vůbec někdo umět? 

Tento syndrom se týká mužů, kteří odmítají dospět. Všechnu zodpovědnost nechávají na partnerce a se svým dítětem mají spíše kamarádské vztahy.. Ne otcovské. Zkráceně se chovají a přemýšlí jako děti. 

Pluviophil

Studené krystalky dopadající na mou pokožku,

splývající s vnitřní krásou,

snažím se zadržovat dech,

když v temnotě vidím záři jasnou.

Zavřít oči, ať nevidí svět v nesnázi,

zpívat si na chvíli ty tóny deště,

nevnímat ty touhy, jak myslí vrazi,

avšak slepě hledět, jako dítě ještě.

Hle, vezmi si zvlhlé ruce,

nechystám se propadnout panice..

Uspokojení v hlavě, proudění energie pocitů,

cítit stébla zbarvená do nefritu.

Osvobození od těžkých kovů u nohou,

tančím lehce s myslí nahou,

prázdnota okolo mě splývá s krajinou,

nemohu se smířit s myšlením na jinou.

Žhavý průtok paprsků, ničí pocity štěstí,

oteplení ve vzduchu, nic dobrého nevěští,

ustupující mračné stíny,

proplouvají dál s pocitem viny.

Pestrý barevný oblouk nade mnou,

roztrhává na kusy, oblohu temnou.

Vrať se mi prosím, stojím to bos,

už tuto falešnou masku,

přede mnou nenos.

Doteky přírody,

ty drobné příhody.

Diamanty z vody na rtech, slzy ukážeš,

na shledanou, tímto ji už nepřitáhneš..

Osoba, která miluje déšť.

Selenophil

Ten magický stříbrný svit,

upřeně se díváš, začínáš snít.

Jeho moc tvé tělo paralyzuje,

kdo ti tvůj střevíc nazuje?

Jeden to vysloví do vzduchu,

a druhý si to ponechá v duchu.

Nevíš co? Věci, které nejsou k mání,

všechna tajemství a skrytá přání.

Chodíváš si sedat na vyvýšené místo,

pro lepší pohled na ten měsíc?

Noční chlad tě nezajímá přesto,

i když spatříš pouze půlměsíc.

Snaha skrýt zlé myšlenky,

ty falešné domněnky,

nyní tvé oči, jsou jako pomněnky.

Proč se ale chceš trápit?

Užívej si tu atmosféru, bez emocí,

jsi noční tvor, který loví po nocích.

I když jen sedíš, nebi nasloucháš,

proč si své vlasy větrem cucháš?

Skrytá energie, ti pomáhá žít,

i když na světě už nechceš být.

Uvědom si, čeho jsi milovník,

měsíc, je tvůj věrný pomocník.

Tak už skrytě nedoufej,

na jeho moc si netroufej.

Je tu s tebou, věnuj mu vděčnost,

bude to od tebe dobrosrdečnost.

Vnímej, co ti skrytě šeptá,

protože až se příště zeptá,

jak mu hodláš odpovědět?

Když o tobě, nikdo nebude vědět..

Osoba, která miluje měsíc.

Ceraunophil

Setmělo se, kráčím v šeru,

ostatní se běží schovat,

já jediný jdu v protisměru,

nebudu se hloupě chovat.

Pomalinku to k nám přichází,

drobné krystalky deště,

ty temnotu doprovází,

stále nezastavuji, ještě.

Potřebuji vidět první znamení,

které mi tiše do ucha napoví,

že je už sluneční zatmění,

a potom všem, budu jako nový.

Kdo se bojí, nikdy nepozná pocit,

husí kůže a očí, které vyhlíží,

obloha, která snaží se tě zmocnit,

když se hlučné hromy už blíží.

Po vlasech mi stékají první kapky,

tělo se mi chvěje, už není cesty zpátky,

jsem člověk ztracený, bez mapky.

Hlava mi radí, uteč, na nic nečekej!

Ať nejsi nemocný, a nebo mrtvý,

srdce na to jen, blesků se nelekej,

energie z nich, tě nadosmrti oživí.

Uprostřed pole, mám nádherný výhled,

na boj, který se odehrává na obloze,

chtěl bych ale cítit lásku, teď hned,

a jako jediný, nebýt tu sám uboze.

Chvilkový průsvit všeho černého,

mohu se už jen znovu usmívat,

jako kdybych měl, kamaráda věrného,

se kterým si můžeme povídat.

Chci jen hlas hromů vnímat,

do nočních hodin, nebudu zívat,

budu u toho, když se bude rozednívat,

abych zavřel oči, a začal snívat.

Ten největší pocit extáze,

si užiji jen poslední chvíli,

jako závodník na své dráze,

je to pocit v dosaženém cíli.

Osoba, která miluje bouřky.

Nictophil

Svírající pařáty tmy,

zachycující do obejmutí,

smůla, jsme to my,

které to nezarmoutí.

Naopak, prožitek šera,

postupně upadajícího,

užíval jsem si to včera.

V člověka věřícího,

se stala má mysl,

nikoliv tělo,

skrz dobrý úmysl,

když se setmělo,

jsem venku.

Pohlcení v černé barvě,

jsou slova, hraná na harfě,

stále mi není zima,

nic není před očima.

Pouze pohled nahoru,

táhne nohy výš,

na mou oblíbenou horu,

musím jít blíž.

Lehnout si na zem,

užívat si černé světlo,

to mě přivedlo sem,

když mraky nebe smetlo.

Můj zdroj záře je měsíc,

je mi líto lidí,

kteří musí v posteli vězíc,

a tohle nevidí.

Kdo říká, že nemá čas,

tak ho nemá pouze ve dne,

jsou to od nich kecy zas,

jednou věřit, po druhé ne.

Osoba, která miluje noc a tmu.